Významný brněnský pianista, pedagog, skladatel a organizátor Vlastimil Lejsek se 21. července tohoto roku dožívá osmdesáti let. Klub moravských skladatelů uspořádal k této příležitosti klavírní koncert z jeho díla v sále konzervatoře (15.5.).

Večer se úrovní interpretace, atraktivností programu i navštíveností naprosto vymykal obvyklým parametrům. Lejskova hudba totiž v sobě obsahuje silný humorný a hravý akcent; inklinuje místy k odlehčeným sférám a vtipně je mísí s momenty artificiálními na bázi vyspělé klavírní virtuozity – vzniká tak nová dimenze, kterou je možno směle označit za „humor v hudbě“. A není to humor laciný, jak by se snad někomu zdálo; skladatel si hraje s tóny a myšlenkovými odstíny se zralým nadhledem a zároveň s radostným zaujetím dítěte. Sám sebe skromně označuje za „komponujícího pianistu“, nikoliv za „pravého“ skladatele. Avšak interpreti úterního večera odkryli taje jeho tvoření s takovým pochopením a technickou suverenitou, že se obě oblasti Lejskovy činnosti jevily jako rovnocenné.

Skladatelův charakteristický rukopis poznamenal hned úvodní Duettinka pro čtyřruční klavír, které původně věnoval své dcerušce a nyní je zahrál jeho vnouček David Paša s babičkou Věrou Lejskovou, vynikající pianistkou a autorkou textů o hudbě. Hned poté následovala řada vysoce virtuozních skladeb pro dva klavíry a pro čtyři ruce, které – psané pro vlastní potřebu - svědčily o pianistické úrovni proslulého klavírního dua Věra a Vlastimil Lejskovi.

Synkopicky rytmizovanou Invenci pro dva klavíry a akordičtěji koncipovanou Toccatu pro dva klavíry martinůovského typu skvěle přednesli Marta a Milan Vaškovi; vnitřně kontrastní čtyřruční Sonátu divertimentu zase Renata a Milan Bialasovi – u této kompozice zaujalo spojení ohlasů populární melodiky s virtuozním kontextem. K interpretačním vrcholům večera náležela Preludia v podání Jana Jiraského, jenž báječně odstínil náladové prvky jednotlivých vět a myslím, že se dosud nejvíce přiblížil k vyjádření podstaty poeticko-ironicko-snivě-rozpustilých nápadů autora.

Balady z Moravy na čtyři ruce pojaly Inna Aslamasová a Ema Jedlička-Gogova se sugestivně dramatickým nábojem a po tomto jediném vážnějším projevu ihned následovaly Tanečky mistrů, vtipné až k recesi a unášivě temperamentní Brazilské tance pro dva klavíry v rukou slovenských pianistů Petera Pažického a Aleše Solárika. Závěrečné překvapení z iniciativy čtyř konzervatoristů s žertovnou parodií hry na klavír rozesmálo celý sál. Myslím, že také jubilantův smysl pro humor byl nanejvýš uspokojen – vždyť studenti tak zdůraznili jeden z prvků jeho originality.